THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
CATHEDRAAL, PERHAPS - Plzeň, Pohoda - 17. února 2014
Večer v režii šílených Američanů PERHAPS, při kterých jsem měl pocit, že THE MARS VOLTA narazili do budějických kapel soustředěných kolem promotérské skupiny NAAB a vyznavačů temného screama z Paříže CATHEDRAAL, nabídl pondělní program podzemního doupěte Pohoda v Plzni.
Když se člověk zadíval v devět hodin na prkna klubu POHODA, uviděl zvláštní čtyřku figur. Zpěvák s vesmírnou stříbrnou helmou, kterou zřejmě koupil na nějakém hodně ujetém srazu příznivců sci-fi, subtilní basák s pubertálním chmýřím pod nosem a rozkvetlou kudrnatou palmou na hlavě a kytarista, který by mohl z fleku nastoupit jako ten nejexotičtější charakter ze seriálu The Big Band Theory. Když však spustili svůj bezmála padesátiminutový set, který hráli bez pauz, podlomily se mi kolena a vzpomněl jsem si na kontroverzní reakce z devět let starého koncertu THE MARS VOLTA. Někteří tenkrát ten koncert vynášeli do nebes, někteří zatracovali. Já se řadím k té skupině nadšenců.
PERHAPS mě smetli stejnou silou jakou biblická potopa smetla nehodné lidstvo. Jen jsem stál, houpal se do podivných rytmů a zkoušel pochopit co se kolem děje. Padesát minut vytrvalé masáže plné zvratů, ve které byl namlet mathrock, noiserock, stonerové válce, psychedelie, spacerock i freejazzové úchylárny. Maličký Jim Haney s archaickou baskytarou čaroval malými prstíky jako zkušený ostřílený veterán, kterému sekunduje neméně skvělý bubeník. Po celou dobu hrál jakoby v tranzu se zavřenýma očima.
Samostatnou kapitolou pak byl zpěvák, který si často hlas moduloval různými efekty, občas nahalovaně řval, občas zpíval sám se sebou v oktávách a místy budil dojem romantického lamače srdcí u baladické části v poslední třetině setu. Po celý čas si ale ponechával na hlavě perverzní pokrývku hlavy a jednou svůj vizuál vylepšil masku Alberta Einsteina.
Už v polovině jsem neměl ponětí o čase a už v polovině jsem po jedné okaté gradaci měl pocit, že by snad set již končil. Tento pocit jsem zažil poté ještě asi desetkrát, ale jakmile se tento placebo konec zvrhnul v další maratón motivů, měl jsem až dětinskou radost, že kluci ještě nekončí. PERHAPS mi vlastně ani v závěru nedovolili, abych se byť jen na chvilku nudil.
Screamo-blackové černokněžníky CATHEDRAAL mám velmi rád v jejich studiové tvorbě. Naživo jsem je slyšel potřetí a tento koncert hodnotím bohužel nejníže. Za prvé mi hodně chyběla druhá kytara, vystoupení díky odchodu kytaristy zdaleka nemělo takový tlak, jaký mělo mít a za druhé mi v kapele koncertně nesedí figura zpěváka, který vše nepříjemně teatrálně přehrává. Kdyby byl alespoň hercem dobrým a uvěřitelným, asi bych takový problém neměl. Jediná rada v tomto případě je pro CATHEDRAAL jednoznačná: vysrat se na pózování a divadelnictví a začít do toho dávat trochu toho srdíčka. Ani podivná kápě, do které se občas zachumlával zpěvák a ani hořící svíčky ničemu nepřidávají.
CATEDRAAL tak zůstávají jedním z mála spolků této scény, se kterým se zřejmě i v budoucnu budu mnohem raději setkávat v jeho studiové tvorbě, která je mimochodem opravdu výtečná. U PERHAPS mám tento poměr přesně opačně.
foto: Matěj Hošek
více fotografií: http://foto.mattesh.com/2014-02-17-cathedraal/
Diskuse: zatím žádná - buďte první
DALŠÍ INFORMACE
BODY COUNT - Merciless
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
DJEVEL - Natt Til Ende
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
NEKUS - Death Apophenia
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
GAEREA - Coma
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
VAMPIRSKA - A Liminal Heart Paints The Deepest Shade Of Serenity
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
ALARM! - Alarm!
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.